Paměťová stopa těla – aneb jak pracovat s potlačenými emocemi


Naše tělo si nese paměťovou stopu veškerých zkušeností, prožitků a stejně tak i emocí. Veškerá prožitá minulost je uložena v naší hlavě a zároveň i v našem těle. Hlava ani tělo nezapomínají.


Například, před veřejným vystoupením, cítíme napětí. Na fyzické úrovni jsme nesví, začínáme se potit, zvyšuje se nám tep, žaludek máme sevřený, hrdlo se nám stahuje, začínají se nám třást ruce, někdy i celé tělo. Není to ovšem přirozená reakce na veřejné vystoupení. Kořeny tohoto stavu mnohdy sahají do dětství, k naší první zkušenosti s veřejným vystupováním- zkoušení či přednášení před tabulí. V této situaci mohlo snadno dojít k jistému neúspěchu, nepřipravenosti, zapomenutí, selhání, k výsměchu, ponížení, trapnému pocitu, vše jsme si vzali osobně a prožili naplno i na fyzickém těle. A tak je paměťová stopa, či trauma z veřejného vystoupení na světě.


Některým lidem nezbývalo nic jiného, než neustálým opakováním veřejného vystupování přepsat, přeprogramovat svoji paměťovou stopu. Ale ne všichni měli k tomuto „přepsání“ příležitost a tak malé „trauma“ z veřejného vystoupení dál pohodlně hnízdilo v našem těle.


Takových situací a příkladů je spoustu, ať už se jedná o žádost o půjčení peněz, požádání o pomoc, pozvání na rande, žádost o zvýšení platu, až po jednoduché odmítnutí a vyslovení NE naším blízkým.


Pokud se nám nepodaří opakovanými zkušenostmi s pozitivním koncem přepsat paměťovou stopu těla, jak s tím můžeme pracovat?


Především je dobré provést:


1) Analýzu/zmapování paměťové stopy těla a odpovědět si na otázky:

Jaké situace mi přináší neklid, nepohodu, napětí? Jak se při nich chovám? Mám nějakou únikovou cestu/berličku pro uklidnění? Kde má kořeny tato paměťová stopa? Kdy se situace stala poprvé?


2) Přijmout emoci

Nesoudit se za to, jak se v určitých situacích cítíme nebo jak se k nim emočně stavíme.

Ve vypjatých situacích hledáme únikové cesty ve formě jídla, kouření, alkoholu nebo čehokoliv jiného.


Potom se přidají výčitky. A tady nastupuje problém. Snižujeme si sebe-hodnotu, trápíme sami sebe – mrskáme se.


Stejně se stydíme za emoce - nebudu brečet, přece jsem silná, to zvládnu. A už máme potlačenou emoci, takto si emoce střádáme, až jsme jako natlakovaný hrnec, který jednou vybouchne. Proto je třeba se naučit s emocemi pracovat a neukládat si je.


3) Uvolnění emocí

Jedna z účinných technik pro uvolnění emocí je třepaní/třes.

„Otřepej se a jdi dál!“ tímto moudrem bychom se měli řídit doslovně. Zvířata se po boji nebo nepříjemných situacích, otřepou a vše nepříjemné je pryč. My lidé to však neděláme.


Třepaní/třes

Pohodlně se postavte, nohy mírně rozkročte a pokrčte v kolenou. A začněte se třepat. Třes jde od kolen vzhůru. Třeste i rukama a uvolněte krk a hlavu. Vědomě vytřepejte ze sebe součastnou emoci či potlačenou. Zkuste i zmapovat své tělo, kde je emoce uhnízděná. Někdy na ramenou, bedrech či v oblasti břicha. Každý máme úložiště jinde. Stejně tak i pro různé emoce, může být lokalizace jiná. Někdo ukládá stres do břicha, někdo do obličeje. Někdo má smutek v hrudníku někdo na ramenou. Setřást to ze sebe ven.


Doporučuji tuto techniku všem svým klientům. Když se vám něco přihodí i v práci a jste danou emoci tak naplnění, že se nemůžete soustředit, je třeba tuto emoci hned vyventilovat. Je dobré odejít na klidné místo (třeba i na toaletu) a v tichosti to ze sebe vytřepat. Vyzkoušejte. Uleví se vám do pár minut.


Pokud vám třepání nevyhovuje, postačí jakákoliv jiná fyzická aktivita, kde VĚDOMĚ vypustíte emoci. Ať už se jedná o jakýkoliv sport či tanec. Pokud rádi jezdíte na kole, dejte do šlapání vědomě emoci a vypusťte jí ze sebe ven. Nebo si pusťte hudbu (africké bubny fungují perfektně) a vytančete vědomě svou emoci.


Aktivní zpracování je nejúčinnější. Avšak jsou stavy, kdy se vám do jakékoliv aktivity

nechce, potom další možností je vypsání se. Jedná se o tzv. automatické psaní. Vezměte si papír a pero a vypíšete se. Bez gramatických oprav, bez snahy, ať to vypadá dobře. Snažte se u toho dlouho nepřemýšlet, jen vypusťte vše na papír. I kdyby to mělo být heslovitě. Jak jednou začnete, uvidíte, kolik se toho ve vás skrývá. Potom pro ukončení uvolnění emocí, papír zničte či spalte.


4) Odpuštění – vyrovnání se – akceptace – propuštění

Je třeba si odpustit selhání, stejně tak pokud nás někdo ponížil či nám ublížil. Byl to moment, který je dnes minulosti a není třeba jej držet při životě, stejně tak nést jako břemeno křivdy či bolesti.


Akceptovat však neznamená, že s tím souhlasíme. Znamená to, že to přijímáme. A

děláme za situací tečku. Není třeba se více danou situací či zkušeností zaobírat. Ne vždy najdeme porozumění. Není to třeba. Stačí akceptovat. Smířit se s tím.


Propuštění. Po akceptaci a smíření není důvod si dál něco nést. Nepříjemný zážitek či emoci propouštíme. Je třeba se odlehčit.


5) Čas jako lék


„Lék na bolest je v bolesti“ Rumi


Některé věci je třeba znovu prožít a propustit. Vyčištěná rána se nezahojí vždy za pár minut. Někdy to chce delší časový úsek. Jen si každý den připomeňte, že jste to již vyřešili a oceňte se za to. Hýčkejte se. Zabalte se do sebelásky a uvědomte si, že vše nepříjemné pomine. VŠE POMINE. Každý den je volba, na nás je jak ho prožijeme. Zda zůstaneme uvěznění v emocích a necháme je řídit náš den nebo se nad ně povzneseme. Nelpět podvědomě na emocích a koupat se v nich a tím podporovat trápení.


Prožít, propustit a jít dál. Po každé bouřce jednou vysvitne sluníčko. Jen je třeba se naučit trpělivosti. Ne vždy je možné všechno hned.


© 2020 Lenka Perextová