Kolik z nás má pocit, že není DOST?
Kolikrát jsme nezapadli do kolektivu?
Nebyli přijati do různých skupin a škol?
Kolikrát jsme byli odmítnuti v práci?
Kolikrát jsme byli odmítnutí platonickými láskami? Přáteli?
A asi nejbolestnější je odmítnutí toho, koho milujeme.
Já jsem se nějak nelišila. V životě se mi dostalo mnoho malých i velkých odmítnutí. Některé děti si se mnou nechtěly hrát, protože jsem byla moc malá nebo později moc velká, nebo jsem jim připadala nafrněná. Kolikrát jsem zůstala mezi posledními, koho vybrali do týmu ve vybíjené. Možná jsou to pro někoho jen maličkosti, ale ty postupně narůstaly.
Kolik platonických lásek později řeklo kruté NE.
Jako uchazeč o práci jsem mnohokrát slyšela NE.
A gradovalo to:
Na i v milostném životě jsem párkrát čelila odmítnutí ze strany milovaného partnera. Proč? Ptala jsem se a pátrala kolem sebe i v sobě. Odpověď mi dali mí klienti. Když jsem je vyzvala, aby se vrátili do období početí a období prenatálního, vypověděli všichni do jednoho, že jeden z rodičů úplně neskákal radostí z očekávání jejich příchodu. Někdy rodiče oba. Anebo to rodič nepřiznal, ale vnitřně cítil.Nebo na něj byly vyvíjeny tlaky ze strany blízkých či partnera. Nechat si dítě či nenechat? A už dostáváme semínko prvního nepřijetí. Někdy se tím rodič netají a někdy si až po narození lásku zasloužíme a rodiče nás milují. Tolik stačí pro pocit ukrytý hluboko v nás – jsem nechtěná/nechtěný. Pak se zoufale, ačkoliv si to nechceme přiznat, snažíme zavděčit druhým, aby nás CHTĚLI a aby nás milovali. Tvrdím a za tím si stojím, že věci nejsou dobré nebo špatné. Ale jen jsou. A záleží na každém z nás, jak je bereme.
Ve mně klíčilo zranění JSEM NECHTĚNÁ, které způsobilo, že jsem si jakékoliv odmítnutí brala osobně a zraňovalo mě. A to nejen odmítnutí.
Braní si věci osobně, je jeden z klasických vzorců chování. Zraňování nemůže trvat do nekonečna. Jednou přišlo ono pomyslné dno, kde jsem stála před rozhodnutím, buď zůstanu v roli oběti, s nálepkou jsem nechtěná anebo s tím něco udělám. Každý máme možnost volby. Zvolila jsem si změnu. První krok byl hledání příčiny, kdy se poprvé projevil pocit nechtěnosti (úplně neplánované miminko), nepřijetí a pak už to jelo jak na horské dráze. Padalo jedno ublížení za druhým, malé křivdy či větší křivdy. Bylo důležité se konfrontovat s každou situací a odpustit ostatním stejně jako sobě. Také i to, co jsem napáchala sama na sobě. A pak se přijmout. Taková, jaká jsem. Jsem chtěná. Jsem chtěná sama sebou. Chtěla jsem na svět a tak ať to tu stojí za to. Přijala jsem se, taková jaká jsem. Je to další z mnoha částí, které slouží k sebe-přijetí a rozvíjení sebe-lásky.
Venku nemá cenu něco hledat, požadovat nebo se něčím chtít naplnit zvenčí. Je třeba začít u sebe a zevnitř.
Tak, jak vnímáme sami sebe, vážíme si sebe, milujeme sebe, pak podobné přitahujeme.
A s tím i mizí potřeba si lásku a pozornost zasloužit, bojovat o ni nebo žebrat.
Všichni jsem dost. Nikdo není míň nebo víc. Je důležité překročit tenhle vzorec a pracovat na svém sebe-uvědomění a sebelásce.